Baťa - Knihy

Dodatek místo závěru

Závěr si bezpochyby udělá každý čtenář sám. Dnes žijí Slušovice již jenom ve vzpomínkách - události nelze vrátit zpět ani změnit. Ale možná, že poučit bychom se trochu mohli. Nemáme tolik dobrých zkušeností, abychom jimi mohli plýtvat.

Velice pěkně shrnula svůj pohled na práci v družstvu jedna z jeho pracovnic - paní Milena Varadínková. Vyjádřila pocity a zážitky “řadového slušovického člověka” v dobách před listopadem a po něm. Stojí za to si její názory s odstupem času pozorně přečíst.

Vlastně jsme neměli žádnou šanci ^[46]

Když jsem byla požádána o tento příspěvek, přiznám se, že jsem dlouho váhala, zda vůbec má být napsán. Na rozdíl od vůdce nyní nejsilnější opoziční strany totiž nepociťuji žádné nutkání vykřikovat do světa své předlistopadové zásluhy. Navíc se domnívám, že tyto zásluhy nebyly zase tak velké, aby ovlivnily konečný výsledek, stejně jako pár kapek vody neovlivní směr řeky. Pokud jsem se přesto odhodlala tuto stať sepsat, učinila jsem tak proto, že pokud je mi známo, doposud ještě nikdo autenticky nevyjádřil pocity a zážitky řadového “slušovického” člověka v dobách před listopadem a po něm.

O Slušovicích byly sice popsány snad tuny papíru, ale vesměs se jednalo o sbírku polopravd, lží anebo naprostých nesmyslů. Všichni si určitě pamatují dobu, kdy téměř ve všech médiích vycházela na pokračování “pravda” o Slušovicích. Jednotliví novináři - pokud se vůbec namáhali zjišťovat skutečnost přímo na místě, z Prahy to je nakonec přece jen trošku z ruky - přijížděli do Slušovic s předem sestavenou mozaikou, do které pak pouze doplnili pár autentických střípků. A ejhle - obraz Slušovic byl hotov!

Nedomnívám se, že by zrovna ve Slušovicích byl vyšší podíl estébáků a jejich přisluhovačů, než v kterémkoliv jiném podniku s obdobnou činností. Naopak, pokud zde nějaká skupina tvořila výraznější podíl než jinde, pak to byli právě lidé komunistickým režimem ocejchovaní, kteří by kdekoliv jinde neměli vůbec nárok zastávat kvalifikovanější práci. Další takovou skupinou byli zase lidé ambiciózní a toužící po úspěšné kariéře, ale přitom nepříliš ochotní zajít v kolaboraci s totalitním režimem až na úroveň rudé stranické legitimace. Ve Slušovicích tato organizace neměla prakticky žádnou váhu, pouze navenek, směrem k totalitní moci, bylo nutno zachovat alespoň zdání, že i ve Slušovicích je uplatňována vedoucí úloha komunistické strany. Projevovalo se to například tím, že pokud byl ředitelem závodu nestraník, musel být jeho zástupcem komunista. To však byla skutečně pouze úlitba bohům, s vnitřní kádrovou politikou to nemělo nic společného a nakonec ani toto nebylo dodržováno důsledně.

Přesto nakonec řízením osudu (nebo spíše “největších nepřátel lidstva”, není-liž pravda páni novináři) je nyní na Slušovice pohlíženo jako na baštu absolutních nepřátel demokracie, přátel starých pořádků a temných sil, jejímž jediným cílem je opětovné nastolení vlády komunisticko-estébácké mafie. Do jednoho pytle, na který příslušné visačky pomáhal uvazovat sám prezident, byli vhozeni lidé smýšlení levicového i pravicového i ti bez jakéhokoliv smýšlení, ti, co se snažili urvat z velkého slušovického koláče něco pro své soukromé firmy i ti, kteří chtěli jenom poctivě pracovat. Dokonce i takoví, kteří neměli s bývalým JZD nic společného a neprozíravě si založili firmu se sídlem ve Slušovicích, mohli pocítit na vlastní kůži onen “spravedlivý protislušovický hněv”. Přece nějaká “poctivá” polistopadová firma založená z vyvexlovaných peněz se nebude politicky kompromitovat obchodem se Slušovicemi.

Měli jsme příznivce i odpůrce

V bývalém Československu, od Šumavy až k Tatrám, snad neexistoval člověk, který by měl ke Slušovicím neutrální vztah. Lidé patřili buď ke skalním příznivcům, nebo ke skalním odpůrcům. Hlavní argument odpůrců byl ten, že JZD se má přece zabývat zemědělstvím a jiná činnost by se mu měla zakázat. Příznivci levicoví viděli v úspěších důkaz, že i socialistický podnik může prosperovat, pro příznivce pravicové - a ti byli asi pravdě nejblíže - to bylo naopak důkazem, že jinak než “kapitalisticky" to vlastně nejde. Mnohokrát jsem se v duchu musela usmívat, když se takoví lidé dokázali div ne dokonce pohádat, přičemž moji nesmělou poznámku “Já pracuji ve Slušovicích a můžu vám říci, jak to ve skutečnosti je,” vůbec nevzali v potaz.

Odpůrci a příznivci samozřejmě nebyli jen mezi obyčejnými lidmi, se kterými jsem mohla přijít do styku já, ale též mezi nejvyššími komunistickými a státními špičkami. Podle toho, kteří zrovna v danou chvíli převažovali, bylo nebo nebylo Slušovicím uděleno to či ono povolení k činnosti, případně jim byl nebo nebyl udělen ten či onen zákaz.

Členové JZD měli sice různé výhody...

Některé výhody poskytované členům JZD Slušovice byly dostupné všem, jiné byly podmíněny ročním, případně tříletým členstvím. Další vyplývaly z pracovního zařazení a ty vůbec největší byly pouze pro “privilegované”.

Například koncem 80. let všichni zajisté oceňovali dopravu podnikovými autobusy, kdy ve všední dny téměř každou hodinu bylo možno cestovat mezi jednotlivými obcemi po teritoriu Slušovic i do Zlína za symbolický poplatek. Vybraní lidé pak měli paušál na použití vlastního auta a ti nejvýše postavení měli auta služební, samozřejmě bez řidiče.

Pokud jde o kulturní akce, na každém závodě visel na nástěnce přehled nejdůležitějších akcí pořádaných ve Zlíně, Slušovicích, Vizovicích i jinde v okolí (výjimečně i v Brně nebo v Praze). Pokud měl někdo o některou akci zájem, stačilo napsat své jméno a počet požadovaných vstupenek. Vstupenky mu pak byly doručeny přímo na pracoviště a pouze velmi zřídka se stalo, že někdo nebyl uspokojen. Já jsem například tímto způsobem mohla vidět Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo na provázku, slyšet Spirituál kvintet, Jarka Nohavicu a mnohá další vystoupení. Cena vstupenek byla částečně dotována družstvem. Kromě toho družstvo samostatně pořádalo tzv. ”Setkání v Derby centru", na která byli zváni přední umělci, sportovci, televizní moderátoři a další známí lidé. Zpočátku bylo pro řadového člověka obtížné se na tato setkání dostat, později, už, zejména díky vysokému vstupnému, zájem nebyl tak velký.

Kdo chtěl studovat jazyky, mohl se přihlásit do kurzů pořádaných zdarma přímo družstvem, nebo si mohl nechat proplatit účtenky např. z jazykové školy.

Člověk, který byl členem déle než rok, měl jednou ročně nárok na “pracovní oděv", což byly společenské šaty v hodnotě 600 - 1000 Kčs, a to v osmdesátých letech nebylo zase tak málo.

Výplatu jsme kolem 80.tých let nedostávali v hotovosti, ale ukládala se každému na konto Agrožira. Úrok byl 3 procenta (spořitelna v té době měla na běžných vkladech pouze 2 procenta) a byla možnost bezúročného přečerpání do výše trojnásobku měsíčního platu. Vyšší bezúročné nebo nízko úročené půjčky (na byt, na auto) bylo možno získat po doporučení nadřízených a schválení vedením družstva. Šeky Agrožira byly také nutné pro placení v prodejnách určených pouze pro členy družstva s “tuzexovým" sortimentem zejména potravin, ale i průmyslového zboží a oděvů. Těmito šeky se dalo platit i ve všech ostatních všeobecně dostupných družstevních prodejnách ve Slušovicích, ve Zlíně i v Praze a dokonce bylo možné na jeden šek vybrat v hotovosti 500 Kčs.

Atraktivní zahraniční zájezdy do západní Evropy a Středomoří byly určeny pro ty, kdo byli členy družstva alespoň tři roky. Vyřízení víz, doložek, ale i pasu samotného, obstarávali k tomu určení pracovníci. Zájezdy byly částečně dotovány družstvem, přesto jejich cena byla dost vysoká, takže nebyl zas tak velký problém se na ně dostat, i když to třeba na první nebo druhý pokus nemuselo průměrnému řadovému členu vyjít. Pro “privilegované” byly určeny služební cesty například do USA nebo do Japonska.

Kromě toho existovala celá řada služeb, výjimečně zdarma (kadeřnictví), obvykle však za ne zrovna nízkou cenu (ranní rozvoz nákupů). Příkladná byla i péče o důchodce (obědy, zájezdy, finanční příspěvky) a děti (lyžařské kurzy, letní tuzemské i zahraniční tábory).

...ale přesto se cítili nespokojeni

V předchozích odstavcích o výhodách je popsán stav na konci osmdesátých let. Jednotlivé výhody byly zaváděny postupně s cílem snížit nespokojenost lidí. Jeden příklad za všechny: po otevření známých slušovických prodejen KVATRO nastaly doslova “nájezdy kobylek”, kdy z celého státu přijížděly autobusy koupěchtivých lidí. Jednu sobotu jsem cestou do práce napočítala v areálu dostihové dráhy asi šedesát autobusů - a to byla obyčejná volná sobota, žádné dostihy ani jiné akce se nekonaly. Těchto šedesát autobusů přivezlo asi tři tisíce lidí, kteří se vrhli do všech obchodů a vytvořili tam neskutečné fronty. A tak to ve Slušovicích vypadalo prakticky každý den od jara až do vánoc. Lze se divit, že z toho místní obyvatelé ani lidé pracující v družstvu nebyli nadšeni? Pokud si sami chtěli v těchto obchodech něco koupit a nepatřili zrovna mezi “privilegované", tak jim nezbývalo, než si poctivě vystát frontu na košík a frontu k pokladně a na to při “slušovickém” pracovním vytížení málokomu zbýval čas. Myslím, že to byl hlavní důvod, proč byly později zřízeny ony speciální prodejny pro členy JZD, kde se platilo pouze šeky Agrožira.

Ve Slušovicích vládl v tehdejší době poměrně bezohledný vykořisťovatelský systém. Byl založen na tom, že přicházeli stále noví mladí, nadšení a ambiciózní lidé, kteří měli chuť něco dokázat a dobrovolně se nechali vykořisťovat. Počáteční nadšení jim vydrželo asi tak rok, pak se začali kolem sebe lépe dívat a zjišťovat, že skutečná realita není zdaleka tak utěšená, jak by se snad mohlo zdát ze stránek podnikového časopisu “Naše cesta”. V JZD existovala privilegovaná vrstva, kam kromě předsedy patřilo pouze několik vyvolených. Tito lidé měli prakticky neomezený přístup k nejrůznějším výhodám, exkluzivními zahraničními zájezdy a auty počínaje a tehdy nedostatkovým spotřebním zbožím a jižním ovocem konče. Někteří se do privilegované vrstvy dostali díky pracovním výsledkům, jiní díky velkohubým slibům a někteří prostě proto, že byli něčí příbuzní nebo přátelé. Dále se nacházela střední vrstva “zasloužilých družstevníků”, kteří sice bůhvíjaké výhody neměli, ale už v tom uměli chodit a proto jim sem tam také něco káplo. Tato vrstva byla velmi různorodá, byli v ní paraziti, kteří se pouze vezli, ale také lidé, které jejich práce prostě bavila a i bez růžových brýlí pokračovali dál. Nejnižší vrstvu pak tvořili oni mladí, čerstvě přijatí družstevníci. Značná část z nich brzy opět z JZD odcházela, protože se jim nelíbilo vražedné tempo, ostatní vydrželi a postupně se začlenili do oné střední vrstvy.

Pravda je, že člověk si občas připadal jako nevolník, neboť družstvo si mnohdy usurpovalo též jeho volný čas, večery, soboty, neděle a nezřídka se stalo, že namísto plánované rodinné akce jste museli jít do práce. Druhá věc je, že pokud je práce smysluplná, člověk ji má jako koníčka a přitom vidí i uznání nadřízených, dokáže dělat zázraky. Bohužel právě s tím uznáním to zdaleka nebylo tak slavné. Rozdíly v platech parazitů a tahounů byly zanedbatelné, protože ani ve Slušovicích nemohly překročit komunistický stín různých mzdových tarifů, tabulek, předpisů, ale i prosté lidské závisti. I když se hledaly všemožné způsoby - vedlejší osobní čísla, tzv. “socialistická péče”, a jiné formy odměn, stejně na tom v mnoha případech paraziti byli lépe. Protože se vědělo, že z nich žádná pořádná práce nevypadne, tak všechny “rychlovky" a “průšvihové akce” (vznikající většinou po zcela neuvážených velkohubých slibech některých manažerů) padaly stále na jedny a tytéž lidi. Parazity přitom nebylo možné ani vyhodit, protože vzhledem k neustálé expanzi byl ve Slušovicích permanentní nedostatek lidí, prohlubovaný občas obstrukcemi státní správy (zákaz přijímat nové členy apod.), takže i to málo, co parazit udělal, bylo lepší než nic. Musím přiznat, že pan Čuba si tuto neutěšenou situaci velmi dobře uvědomoval a jeho projevům proneseným při různých příležitostech jsem vždycky s chutí zatleskala, jiná věc však byla jejich realizace v každodenním životě. Vzhledem k těmto skutečnostem a i vzhledem k neskrývané velkopanské aroganci některých příslušníků privilegované vrstvy, jsme vlastně žili v jakémsi stavu permanentní nespokojenosti.

Ale ať už byly vnitřní poměry ve Slušovicích jakékoliv, ve chvíli, kdy jsme se setkali na různých výstavách, školeních apod. se směsicí obdivu a závisti, byli jsme hrdí na to, že jsme “Slušovice" a hrdí na to, co jsme dokázali. Těm, kteří dnes tvrdí, že všechno bylo postaveno na protekci a dotacích můžu vzkázat: Už jste někdy slyšeli i tom, že by snad nějaká protekce či dotace vyvinula a vyrobila počítač a napsala k němu programy?

Mé působení ve Slušovicích

Do Slušovic jsem přišla v roce 1983, právě včas na to, abych mohla být u zrodu slušovického počítačového boomu. Pracovala jsem jako programátorka, nejprve na aplikacích v CBASICu pod operačním systémem COBRA, později v jazyku C pod operačním systémem CP/M. Kdo chtěl tehdy na osmibitovém počítači úspěšně odladit program v Céčku, musel se dříve nebo později naučit assembler. Tak tomu bylo i v mém případě. No: a ten, kdo jednou uměl assembler, byl nadále používán jako programátor systémový, koneckonců byli jsme výrobcem neustále inovovaných počítačů, které bylo navíc potřeba propojovat do počítačových sítí.

Na sklonku roku 1987 jsem pracovala na operačním systému TNS-DOS. Neměli jsme k dispozici dostatečnou programátorskou kapacitu, abychom mohli vymyslet zbrusu nový síťový operační systém, proto jsme nepohrdli systémem Turbo DOS, který se k nám dostal pouze v přeloženém tvaru ve formě jakési knihovny. Tento systém byl kompatibilní s CP/M a navíc umožňoval vzájemné sdílení disků a tiskáren mezi navzájem propojenými počítači (asi jako dnešní Windows 95, ovšem vzhledem k omezené paměti bylo třeba vše předem parametrizovat a systém přímo na míru vygenerovat). Systém však jednak obsahoval chyby, jednak plná síťová verze ukousla z 64 kilobajtů paměti podstatnou část, takže už nezbývala paměť na provozování vlastních aplikací. Pokusili jsme se získat zdrojové texty od autorské firmy v Německu, ale ta už neexistovala. Zřejmě přišla se svým osmibitovým operačním systémem příliš pozdě - na západ od železné opony už měli osmibitové počítače odzvoněno. Nezbylo, než si zdrojové texty vyrobit pomocí zpětného překladu a potom provést příslušné úpravy, z nichž nejpodstatnější asi bylo mapování paměti. Odsunutím vlastního systému do jiné stránky paměti jsme získali neuvěřitelných 62 kilobajtů pro provozování programu.

Vyloučení Stanislava Devátého

Standu Devátého jsem osobně znala podobně jako všechny, kdo se pohybovali kolem počítačů od dob, kdy počet lidí na elektronice nepřesahoval stovku. O tom, že podepsal Chartu, jsem však neměla vůbec tušení (a pokud je mi známo, většina ostatních také ne). Pracoval jako oživovač desek TNS a my programátoři jsme s ním měli ty nejlepší zkušenosti v případech, kdy nám pomohl odstranit na našich počítačích některé hardwarové problémy. Kolegové z vývoje hardware s ním úzce spolupracovali a dokonce jej chtěli získat do svých řad. Rozhodně nebyl ve Slušovicích žádným způsobem diskriminován za svou příslušnost k Chartě. To, že se stal mluvčím, jsem se dozvěděla z Hlasu Ameriky a bylo to pro mě veliké, ale o to příjemnější překvapení. Dnes už sice o některých disidentech všichni víme svoje, ale tehdy pro nás byli něco jako bájní hrdinové, které jsme za jejich odvahu slepě obdivovali. To, že si s jedním z nich tykám a že pracuji ve firmě, kde takový člověk není pronásledován, mě naplňovalo hrdostí. V té chvíli mi samozřejmě vůbec nedocházelo, že ony vysoce postavené příznivce i odpůrce Slušovic místo hrdosti asi naplňuje něco úplně jiného. Co se týče odpůrců, těm v té chvíli musel hrát na tváři úsměv "Džejára” Ewinga ze seriálu Dallas (pro ty, kdo seriál nesledují: stačí si pustit jeden díl a sledovat J. R. ve chvíli, kdy úspěšně nastraží léčku svému protivníkovi, resp. získá o něm nějakou kompromitující informaci). Cožpak bylo možné očekávat, že z komunistického hlediska už beztak dost rozporuplným Slušovicím - které v té době představovaly jakýsi “ekonomický disent” - projde beztrestně to, že si na prsou hřejí prominentního chartistu? Samozřejmě že nikoliv, ale já jsem se v té době zcela naivně domnívala, že to možné je. Příští události mě však z tohoto omylu vyvedly. Standa byl nejprve přeložen na odloučené pracoviště Poprad a když odmítl, byl převeden do živočišné výroby. To vyvolalo bouřlivou odezvu v řadách jeho nejbližších spolupracovníků, mezi kterými byl pro svou pracovitost i přátelskou povahu oblíben a kteří sepsali petici na jeho podporu. My programátoři jsme v té době byli na samostatném závodě ve vedlejší budově a s peticí za námi nikdo nepřišel, jinak by určitě nejeden z nás svůj podpis připojil. Další události pak už vzaly velmi rychlý spád. Závod měl být zrušen, jeho pracovníci rozděleni do jiných závodů a část signatářů petice měla být převedena rovněž do živočišné výroby a bylo rozhodnuto, že Devátý bude z JZD vyloučen.

To, co by šlo provést velmi snadno v kterémkoliv státním podniku, bylo však velmi obtížně proveditelné v družstvu. Pravomoc vyloučit člena neměl totiž ani předseda, ani širší vedení JZD, ale bylo nutno svolat tzv. sbor zástupců. Sbor zástupců byl voleným orgánem s celkem rovnoměrným zastoupením družstevníků bez ohledu na jejich pracovní zařazení. Pravidelně - i když bez hlasovacího práva - se jeho jednání zúčastňovali také všichni řídící pracovníci od vedoucího provozu výše. Tento sbor byl tedy narychlo svolán do kongresového sálu motorestu v Zádveřicích s jediným bodem programu a tím bylo právě vyloučení Stanislava Devátého.

Já jsem v té době nebyla řídícím pracovníkem, ani členem sboru zástupců, ale přesto jsem oné schůzi byla přítomna. Vracela jsem se totiž s manželem a jednou kolegyní ze služební cesty z Prahy, onu kolegyni jsme ještě stačili zavést domů do Vizovic, ale mě už manžel do Slušovic zavést nestihl, protože sám se musel jako zástupce ředitele této schůze také zúčastnit. To, že jsme nejprve projeli od Zlína směrem do Vizovic a pak teprve zpět k zádveřickému motorestu, nám umožnilo získat dokonalý obrázek o dění na silnici. Všude byly policejní hlídky a u vizovické benzínky směrem na Zlín nás dokonce zastavily a kontrolovaly oba občanské průkazy. Kolem motorestu samotného běhali podivní pánové s vysílačkami. Zřejmě existovaly obavy, že snad nějací disidenti se pokusí proniknout na tuto schůzi. Samotný vstup do sálu byl pečlivě střežen a každý příchozí se musel zapsat do prezenční listiny u sekretářky svého závodu - ta naše mě naštěstí znala, takže mě jednoduše připsala do seznamu jako hosta.

Vlastní jednání pak bylo velmi nechutné. Nic nevystihuje jeho atmosféru lépe, než poznámka jednoho z přítomných: “Doufám, že si Devátý nepřisedne k našemu stolu, neboť již odpovědět mu na pozdrav je vrcholem osobní statečnosti.” Nevadily mi tolik nenávistné výroky předsedy stranické organizace - ten měl nakonec potírání ideologických odpůrců v popisu práce a nic jiného se od něho ani čekat nedalo. Rovněž výroky starých “jezeďáků" typu: "Přišel k nám s holú řiťú a bude nás ostúzať.." mohly v době, kdy právě počítače přinášely družstvu horentní zisky, vzbudit jenom úsměv. To, co mi nejvíc vadilo, byla postupná vystoupení vybraných signatářů petice, kdy sebekriticky odvolávali svoje podpisy a poukazovali na to, jak se ve Standovi zmýlili. Rovněž jeho nadřízení museli s velkým sebezapřením pronést nepravdivá slova o jeho špatném přístupu k práci. Byli to všechno úplně normální lidé, které jsem znala a kterých jsem si vážila a cítila jsem v sobě hluboký stud a ponížení. Byla to jen otázka náhody, že jsem se mezi signatáři petice neoctla také. Dokázala bych se já vzepřít? Jak by bylo krásné, kdybych teď mohla napsat, že já bych nikdy svůj podpis neodvolala! Ale já vím a věděla jsem to i tehdy, že bych asi také selhala tak jako oni. Proto ten stud, proto to ponížení! Kdo by snad chtěl odhadnout, kolik procent lidí by za těchto okolností neselhalo, nechť odečte od stovky průměrnou procentuální účast ve volbách za totalitního režimu. Samotný Standa, ač původně přítomen, nevydržel tuto pochmurnou atmosféru a v průběhu jednání odešel. Na jednu stranu se mu vůbec nedivím, protože já na jeho místě bych to asi také nevydržela. Na druhou stranu mě trošku zklamal, protože od mluvčího Charty by se dalo očekávat, že s podobným zacházením bude počítat. V době, kdy ho vyzvali k mikrofonu, už v sále nebyl. Všichni přítomní s hlasovacím právem pak odhlasovali jeho vyloučení. Pan Čuba, ačkoliv byl po celou dobu přítomen v předsednictvu, nepromluvil za celé jednání ani slovo. Když jsem opouštěla zádveřický motorest, bylo mi fyzicky špatně a zvedal se mi žaludek. Uvědomila jsem si, že jsem právě zblízka na vlastní oči zažila ten mechanismus, kterým se v padesátých letech popravovalo. To, že se teď nepopravuje, ale pouze vylučuje, je jenom otázka štěstí a náhody. Komunistická totalitní moc zůstává komunistickou totalitní mocí a dostane-li se do úzkých, nezastaví se před ničím. Cožpak se s tím nedá vůbec nic dělat?

Teď, s odstupem mnoha let, si kladu otázku - jak by vše asi probíhalo, kdyby sbor zástupců tehdy vyloučení neodhlasoval? Je to jenom spekulace, ale s největší pravděpodobností by došlo k nesmyslnému rozprášení JZD o několik let dříve, již tehdejší komunistickou mocí, a nikoliv po listopadu v čele s prezidentem Havlem. Ať tak či onak, vlastně jsme neměli žádnou šanci.

Rok 1989

Události roku 89 od ledna do listopadu jsou všem notoricky známé. O dění v Praze jsme byli informováni od našich kolegů z externího pracoviště Praha, příslušné petice jsme podepisovali u Arnošta a v srpnu jsme si se zájmem a nadšením přečetli onen památný Zemanův článek v Téčku. Se stejným zájmem a nadšením jsme v té době vyslechli projev pana Čuby o další ekonomické neudržitelnosti centrálního plánování a očekávaném krachu socialistické ekonomiky a nevhodnosti třetích (jugoslávských či maďarských) cest, s tím, že my, Slušovice, alespoň interně začneme se zaváděním tržních a konkurenčních vztahů už teď. Samozřejmě je jasné, že takový “trh” by byl příliš malý na to, aby mohl efektivně fungovat, ale snaha o proniknutí na tvrdé kapitalistické trhy určitě nebyla nesmyslná.

Pro mne osobně byl tento rok významný ještě něčím jiným. Čekali jsme totiž děťátko. Ještě jsem stačila manžela pobídnout, aby pozval do Slušovic pana Zemana (stejný nápad měl prý v té době i Lumír Bednařík), ale besedy s ním 10. listopadu jsem se již zúčastnit nemohla. Ležela jsem totiž s rizikovým těhotenstvím v nemocnici. Tenkrát mi to bylo sice trošku líto, ale dnes, kdy se pan Zeman vybarvil ve své pravé podobě, už mi to zdaleka líto není.

V nemocnici jsem strávila i další týdny, 17. listopadu večer jsem usínala se sluchátkem transistorového rádia v uchu s naladěnou Svobodnou Evropou a mluvili tam o tom, že průvod studentů míří do centra. Druhý den už jsem Svobodnou Evropu pustila naplno a bez sluchátka, aby z toho spolupacientky také něco měly. Pak už jsme si nechaly přinést na pokoj televizi a sledovaly všechny vysílané přenosy. V den, kdy se rušila vedoucí úloha komunistické strany, jsem ucítila první pohyby dítěte - jako by se maličký chtěl také účastnit hlasování. Fantastickým zážitkem byla také skupinka studentů, která přišla jedné novopečené mamince - pravděpodobně manželce jednoho z nich - zazpívat pod okno píseň “Jednou budem dál". Někdy začátkem prosince mě z nemocnice pustili domů a asi by mě doktoři příliš nepochválili, kdyby věděli, že moje první kroky místo domů do postele vedly na zlínské náměstí na přivítání Tomáše Bati. Děťátku to naštěstí neuškodilo a já jsem alespoň jednou mohla nasát tu nádhernou atmosféru oněch dní.

Do práce už jsem se bohužel nevrátila, a protože mi doktoři nedoporučovali příliš mnoho pohybu, zbytek těhotenství jsem strávila polosedě pololeže dílem u televizní obrazovky, dílem čtením všech možných novin, časopisů a jiných revolučních tiskovin, takže jsem mnohdy byla informována lépe než samotní účastníci různých mítinků. O dění ve Slušovicích jsem věděla prostřednictvím manžela i kolegů a podobně jako většina ostatních jsem byla překvapena velmi opatrným a vlažným přístupem pana Čuby k revoluci. To, co ve Slušovicích prosazoval, mělo skutečně se socialismem společného pramálo a hodně věcí, které mi ve Slušovicích vadily, by se v nových podmínkách bez komunistického tlaku zvenčí dalo určitě vyřešit mnohem lépe. Bohužel, někdy v té době nastalo naprosté nedorozumění (abych použila oblíbeného obratu našeho významného politika), a sice mezi panem Čubou a místním Občanským fórem. Vinu na tom nesou asi obě strany. Pan Čuba, v obavách o své celoživotní dílo, které si vydupal prakticky z ničeho a navzdory všem komunistům, prohlašuje větu sice pravdivou, ale v té době naprosto nestravitelnou, a to, že demokracie končí před branami podniku a zisk že přece dělá ten, kdo ho dělat umí. Lidé z OF na to odpovídají (zcela v duchu permanentní nespokojenosti s poměry v družstvu, o které jsem se zmínila již dříve), že zisk přece tvoří pracující lid a demokracie musí být prosazena i uvnitř firmy.

Ponechám na úvaze čtenáře, kdo v dané chvíli byl pokrokový a kdo zpátečník. Jedno je ale jisté - nevím nic o tom, že by si například nyní ve Škodovce dělníci demokraticky vládli a sebevíc nadřený dělník nemá záruku výplaty jenom proto, že se nadřel, pokud se nenajde někdo, kdo jeho práci dokáže prodat. Tenkrát ale na takové “kapitalistické" řeči byl málokdo připraven. Ve stejné době - v půli prosince 89 - například pan Havel ve svém prvním televizním vystoupení (nepočítám-li přenosy z různých mítinků) prohlásil toto:

“Dvacet let tvrdila oficiální propaganda že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat tam lidi, a tak dále, a tak dokola. Byly to všechno lži.”

Protože se nedomnívám, že člověk, jehož heslem je “pravda a láska”, by snad nemluvil pravdu, nelze jeho slova chápat jinak, než že v půli prosince 1989 byl ještě přítelem socialismu a nechtěl zde obnovovat žádný kapitalismus.

A což teprve řadoví občané! Tehdy zajisté většina z nich věřila, že po odstranění komunistické totality bude nastolen ten pravý, spravedlivý společenský řád, a sice “socialismus s lidskou tváří”. Těch, kterým bylo od počátku jasné, že něco takového je ekonomicky neudržitelné, asi nebylo mnoho. Odvažuji se však tvrdit, že ve Slušovicích jich bylo více, než v průměrném vzorku populace. Na druhé straně tam ovšem byli i takoví, kteří již měli se slušovickým kapitalismem své negativní zkušenosti, a proto byli ochotní podporovat “socialistické” (tj. zájmy “vykořisťovaných pracujících”) místní Občanské fórum.

Proč musel padnout komunismus?

Bylo by naivní se domnívat, že komunismus u nás padl právě proto, že 17. listopadu policie zmlátila studenty. Brutálně potlačená studentská demonstrace totiž byla jen poslední kapkou, kterou přetekl již dříve naplněný pohár. Zásadní důvody pro pád komunismu byly podle mne dva: ekonomická neudržitelnost komunismu a absolutní neslučitelnost totalitního režimu s informačními technologiemi.

O ekonomické neudržitelnosti byl ostatně přesvědčen i pan Gorbačov, proto také začal v bývalém Sovětském svazu “perestrojku”. Jeho reformy však fungovaly asi tak, jako když do sypané přehradní hráze vyvrtáte několik dírek. Voda začne prosakovat, strhává s sebou písek a drobné kamínky, potom se začnou vyplavovat i větší balvany a po určité době už ani radikální zásah (třeba vojenský puč) nezabrání definitivnímu protržení hráze.

Nepřítelem číslo jedna pro každý totalitní režim je volné proudění myšlenek a informací. Ještě v sedmdesátých letech se komunistům dařilo držet disidenty v izolaci rušením Svobodné Evropy, zabavováním psacích strojů a přísným sledováním využití případných kopírek. V průběhu let osmdesátých jim pořádnou čáru přes rozpočet udělaly počítače. To, co se pracně dalo pořídit na psacím stroji s několik špatně čitelnými průklepy, se po zápisu do počítače dalo vytisknout v libovolném počtu kopií. Přes modem po telefonní lince se daly informace mezi počítači přenášet na dálku. A byly to právě Slušovice, kdo způsobil, že počítače se z uzavřených sálů, kam měl přístup jen velmi omezený počet lidí, přestěhovaly do škol, kanceláří a provozů, a tím se zpřístupnily mnohem většímu okruhu uživatelů. V žádném případě nechci tvrdit, že jsme počítače dělali s ušlechtilým cílem svrhnout komunismus. Cílem JZD byl samozřejmě maximální zisk a jednotliví lidé to nedělali ani tak kvůli platu (jako traktoristé, dojičky nebo kopáči by si rozhodně v té době vydělali víc), ale prostě proto, že je taková práce bavila.

Jak směšné a absurdní je obvinění jistého posedlého kapitána ve švýcarské emigraci, že jsme koncem osmdesátých let dováželi “embargované” komponenty šestnáctibitových počítačů, které jsme ve Slušovicích kompletovali, lepili na ně značku TNS a pak je v tuzemsku prodávali. Tato obvinění a způsob jejich prezentace ve sdělovacích prostředcích zajisté musely vzbudit pohoršení u nezasvěcených, ale já například dnes tento text píšu na počítači, který obdobným způsobem “vyrobila” firma Autocont (a to není zdaleka jediná na našem trhu), a samozřejmě se nad tím nikdo nepohoršuje. A pokud jde o ty "”embargované” komponenty, na Západě v té době - podobně jako dnes u nás - si movitější lidé tyto počítače kupovali domů pro děti na hraní, takže se těžko mohlo jednat o nějaké špičkové a utajované technologie.

Mohla jsem pracovat na federálním ministerstvu vnitra

V létě 1990 mi telefonoval Arnošt Kohut a napůl žertem, napůl vážně mi nabízel práci. V té době byl náměstkem federálního ministra vnitra a “příslušným pracovníkům" dal jen tak cvičně rozluštit moji šifru. Bez výsledku, prý si vůbec ani neškrtli! Otázka ovšem je, jak moc se snažili. Měla jsem ohromnou radost! Práci jsem ale samozřejmě přijmout nemohla, vždyť jsem měla doma tříměsíčního nádherného klučinu, narozeného ve svobodné zemi krátce před svobodnými volbami, tak jaképak šifry.

Další vývoj ve Slušovicích

Revoluční emoce postupně vychládaly a úměrně tomu klesala mezi lidmi i obliba místního OF, které bylo stále více a více ovládáno skupinou pracovně nepříliš úspěšných lidí, ohánějících se morálkou a demokracií. Místní lidé je dobře znali a věděli, že nejsou morálnější než vedení družstva. Kdyby některé z nich Čuba vzal a pozvedl je do privilegované vrstvy, asi by na své řeči o morálce velmi rychle zapomněli. Faktem je, že podporu lidí postupně ztráceli, ne snad proto, že by se lidé pana Čuby báli, ale protože si každý uvědomoval, že v nastávajících letech transformace a tvrdé konkurence bude lepší, když družstvo povede silný Čuba (pro kterého bylo družstvo jako jeho vlastní dítě), než hrstka křiklounů, z nichž někteří se již dříve neosvědčili na mnohem nižších řídících funkcích.

O co menší mělo slušovické OF podporu u slušovických lidí, o to intenzivněji hledalo podporu mimo Slušovice. A nebylo těžké ji najít - vždyť Devátý se nedokázal usmířit s Čubou a měl přitom dobrý přístup k samotnému prezidentovi. Rovněž tehdejší ministr zemědělství Kubát, známý “slušobijec”, považoval zřejmě za svůj hlavní úkol nikoliv řídit resort, ale zničit Slušovice. K tomu je ještě nutno připojit posedlost onoho čtyřhvězdičkového policejního vyšetřovatele tč. ve Švýcarsku a nenávistnou i lživou kampaň v novinách, časopisech a rozhlase i televizi. Skoro jako by celá země chtěla přispěchat na pomoc nám, ubohým, vystrašeným a pod Čubovým jhem trpícím, nevědomým, zmanipulovaným a okrádaným družstevníkům.

Ale my jsme nebyli ani zmanipulovaní, ani nesvéprávní a při transformaci družstva jsme hlasovali svobodně (pokud se snad někdo cítí zmanipulován, je to jen jeho problém, svobodu mu přece nikdo nemůže dát, je to jen otázka jeho vnitřní volby). To, že výsledky hlasování - přes 70 %, což bylo více než 4000 lidí, šlo s Čubou - se lídrům slušovického OF nelíbily, je věc druhá. A to oni s plnou hubou demokracie a morálky se spolu se svými mocnými spojenci uchýlili k praktikám, které si v ničem nezadaly s bývalým totalitním státem. Nebo jak jinak se dají chápat neuvěřitelné obstrukce při registraci-neregistraci jednotlivých nástupnických subjektů? Nebyla právě tato právní nejistota (existujeme vůbec nebo neexistujeme?) příčinou obrovských úniků majetku, a to nejen toho, po kterém slídil onen “švýcarský” kapitán, ale zejména know how?

Já jsem sice do družstva žádnou půdu ani krávu nepřinesla, ale moje programy vydělaly družstvu možná desítky milionů korun. Přesto bych se klidně byla schopna přenést i přes to, že celé JZD padne do rukou jediného člověka, kdyby tímto člověkem byl právě pan Čuba. Koneckonců, představím-li si, že by u nás místo čtyřiceti let komunismu probíhal normální vývoj jako ve svobodných zemích, je nanejvýš pravděpodobné, že právě člověk jako on by byl v roce 1989 vlastníkem nebo spoluvlastníkem podobné firmy, jakou bylo slušovické družstvo. Když už se vracel v mnohdy problematických restitucích majetek dědů vnukům, z nichž někteří by za normálních okolností během čtyřiceti let o svůj majetek mohli klidně přijít i přirozeným způsobem, tak proč nevrátit lidem i to, co vzniklo jejich vlastním přičiněním a pouze díky vládnoucímu komunistickému režimu jim bylo odepřeno stát se vlastníky? V každém případě by to byl nejúčinnější a pro daňové poplatníky nejlevnější způsob, jak zabránit rozkrádání majetku družstva.

Co říci na závěr ?

Slušovické záležitosti se mají řešit ve Slušovicích, odpověděl Václav Klaus v roce 1992 na předvolebním mítinku ODS ve Zlíně na dotaz z pléna a sklidil bouřlivý aplaus. Došlo ti to alespoň tehdy, Stanislave Devátý? Zatímco před prvními volbami jsem všude agitovala: Volte Devátého, toho znám a dám za něj ruku do ohně, o dva roky později jsem přemýšlela, jak dát hlas ODS a přitom nevolit Devátého.

A co vy, pane prezidente? Zřejmě jste chtěl ve slušovickém případě vystoupit na straně pravdy a lásky proti lži a nenávisti. Ale bohužel se to nějak zvrtlo, takže nakonec i vaším přičiněním zvítězila právě ona lež a nenávist nikoliv snad nad pravdou (pravdu si nakonec ponechal každý tu svou), ale zejména nad zdravým rozumem. A zároveň také i nad těmi lidmi, kteří podepisovali petice za vaše propuštění z vězení a potom za vaše zvolení prezidentem a kteří tehdy toto zvolení s nadšením uvítali!

No a to jsou právě ty paradoxy, pane Vaněk!

Literatura

Armstrong, M.: Jak být ještě lepším manažerem. Praha, Victoria Publishing 1995

Baťa, J.A.: Budujeme stát pro 40 000 000 lidí. Zlín 1938

Baťa, J.A.: Ideální průmyslové město. Zlín 1939

Baťa, T. J.: Švec pro celý svět. Praha, Melantrich 1991

Baťa, T.: Úvahy a projevy. Praha, Institut řízení 1990

Brzezinski, Z.: Bez kontroly. Praha, Victoria Publishing 1993

Cekota, A.: Geniální podnikatel Tomáš Baťa. Sixty-Eight Publishers, Kanada 1981

Českomoravské zemědělské noviny

Čuba a kol.: 40 let JZD Agrokombinát Slušovice. Slušovice, Agropublik 1989

Čuba, F. - Divila, E.: Cesty k prosperitě. Praha, Svoboda 1989

Čuba, F.: Aktivita a aktivizace podnikových kolektivů. Kandidátská disertační práce, Praha VŠZ 1985

Čuba, F.: Moderní pojetí zemědělské velkovýroby a předpoklady jejího dalšího rozvoje. In: 40 let JZD Agrokombinát Slušovice. Slušovice, Agropublik 1989

Lee Iacocca: Lee Iacocca to říká na rovinu. Praha, Management press 1993

Lee Iacocca: Můj klíč k řízení. In: Moderní řízení 1988, č. 6, s. 30-36

Lidové noviny 1991

Menšík, F.: Poskokem u Jana Bati. Victoria Publishing, Praha 1993

Mladá fronta 1990

Naše cesta 1985

Naše cesta 1990

Perknerová, K.: Kubát versus Pithart. Praha, Cesty 1991

Respekt 1991

Rovnost 1989

Rovnost 1991

SWPort 1995

Traxler, A.: Řídící pracovník, hlavní předpoklad rozvoje podniku. In: 40 let JZD AK Slušovice, Agropublik 1989

Trnka, F.: Ekonomika a řízení JZD Slušovice. Agropulik, Slušovice 1984

Vácha, S.: Jak řídí JZD Agrokombinát Slušovice. Slušovice 1988

Valach, F.: Fenomén Baťa. Praha, Práce 1990

Vaňhara, J.: Příběh jednoho muže a jednoho města. Zlín 1995

Varadínková, M.: Vlastně jsme neměli žádnou šanci. In: SWPort 1996, s. 55-62

Zemědělské noviny 1990

Zpravodaj Občanského fóra členů AK Slušovice 1989

Žák, Z. a M.: Hon na Slušovice. Praha 1992

Tabulkové přílohy

Tabulka 1

Rok Dotace tis. Kč Zisk tis. Kč % dotací

1976 763 72 019 0,01

1977 1 297 65 561 0,02

1978 2 614 68 118 0,04

1979 2 097 69 966 0,03

1980 5 197 69 421 0,07

1981 2 681 70 784 0,04

1982 2 572 78 966 0,00

1983 646 159 793 0,00

1984 4 584 202 158 0,02

1985 2 371 265 860 0,00

1986 4 095 316 019 0,01

1987 1 714 412 241 0,00

1988 885 580 434 0,00

1989 2 164 835 251 0,00

Tabulka 2

Položka Výrobek Do státu Vývoz tis. Kčs

1 Box palety Rakousko 7 440

2 Akvária NSR 2 742

3 Koncentrát Rakousko, NSR 21 205

4 Regranulát Rakousko, NSR 19 938

Celkem 51 325

[46] Varadínková, M.: Vlastně jsme neměli žádnou šanci. In: SWPort 1996, s. 55-62